Katy | Mezi kapavkou a pseudoefedrinem

 To byl původní název článku, který jsem se nakonec rozhodla nechat. Popisoval jen mou zálibu v pročítání příbalových letáků, protože jsem byla doma a neměla jsem lepší nápad, než si je pročíst v češtině a posléze slovenštině.

Měl být odlehčením nemoci a naznačit to, že mi je lépe, což mi nakonec není. Momentálně ležím v posteli, mám pokrčená kolena a datluji blog, občas se nechám odlákat blikáním ICQ na liště, Nebo se rozsvítí Skype. A to je krátce po osmé. Ležím tu a snažím se nepolykat, protože bolesti jsou nesnesitelné. A když pomyslím na vše, co mne trápí, tak se mi sevře hrdlo a pro tu bolest, která se pak dostaví, nemám slov.

Ale zpět k nadpisu. Měla jsem obyčejný zánět dutin, ale širokospektrální antibiotika jsou i na pohlavní choroby, tak proto. Druhá část označuje další lék, který opravdu tuto látku obsahoval a měl mi uvolnit dýchací cesty. Zatím mi rozproudil, přesně dle příbalového letáku, krev v žilách, cítila jsem, jak mi buší srdce a hůře se mi spalo.

Pak se mi udělalo špatně i z ATB, od žaludku, ale to jen první dva dny, pak jsem si asi zvykla. Doma mne někteří bombardovali tím, co se děje a neděje v práci a já se pak s hrůzou nechala uschopnit. Když už jsem byla jakž takž schopna, hned se na mne všechno sesypalo, a navíc řádila v práci střevní chřipka, bylo jen otázkou, kdy ji chytím. Mohu odpovědět hned. O víkendu. Se vším všudy a k tomu jsem měla poměrně vysokou teplotu, přesně jak mi ji popisovali.

A dnes? Na dnešek nechci ani pomyslet. Jen na jediné možná, na ten nádherný, i když možná krátký sen. Odpoledne mi pak došlo, co možná znamenal, mé přání, myslím, že žádný symbol, zdálo se mi o tom, po čem toužím. O tom, co potřebuji. A co to bylo. Seděla jsem na svém pracovišti a najednou mne objal. Zezadu, důvěrně, ruce kolem krku. Měl hlavu těsně u mého ucha. Nádherný hřejivý pocit. Bezpečí. Cítila jsem jeho dech. Nic neříkal, jen tam se mnou byl a mně bylo tak krásně. A pak jsem se probudila. Třeba to, že jsem se probudila, bylo špatně. Už to probuzení byl špatný začátek. A proč se nemohu probudit teď z té noční můry.

Odnesla jsem do práce bonboniéru. Jen tak. Nebo možná ne. Asi šestý smysl, možná jsem chtěla, aby alespoň ostatní měli hezký den. Asi jsem to věděla. Celý den, někdo něco potřeboval. Vše jsem vyřídila, co bylo z dřívějška, tak bylo blbě všechno, i když nebylo a já si jen kladla otázku, zda to mám vůbec zapotřebí. Proč nejsem raději doma, když mi je blbě, proč do sebe nechám rejt, proč neřeknu, co si myslím, proč zarytě mlčím. Jenže já vím proč. Protože by to bylo ještě horší.

A s kým si mám pak popovídat o tom, co mne žere a trápí, taky nevím. Není s kým. Nemám pocit, že bych v pracovních záležitostech mohla komukoli věřit a to je blbé.  Včera jsem si po té střevní viróze připadala jako hadr na podlahu a dnes jsem jím byla. A zítra? Zítra mne možná rozmáčknou jak otravnou štěnici. A že bude zítřek, to jisté je. Možná i bohužel nevím.  Nemám nic, na co bych se mohla těšit. V překvapení doufat nemohu. V zázraky už nevěřím...