Zoufalství a nezkrotné myšlenky

 Zrovna jsem napsala kamarádce, že dnešek byl "divnej".  Jenže, jak to mám asi popsat. Co bylo divného? Napadá mne, že vše. Ráno jsem porazila budíky, nebyla jsem odpočatá - jako obvykle. V práci vše vzhůru nohama, ale kolegům jsem se snažila vyhýbat, jak to jen šlo. Šlo to, ale neutekla jsem domů moc rychle. Přemýšlela jsem a rovnala si myšlenky a najednou se otevřely dveře a dostala jsem další úkol. Ten jsem mimochodem dodělala před pěti minutami. Nebyl dlouhý, jen jsem se tím nechtěla zabývat odpoledne a večer.

A zase jsem dnes musela čelit všem těm pocitům, které jsem popisovala včera. Jako by vlk chodil kolem kořisti. I on za mnou přišel a já měla pocit, že mi chce něco říct. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, vstřebala jsem zase jako houba všechny informace, snažila se soustředit na to, co mi říká a nevnímat to, že jsem s NÍM, jenže kdykoli nastala v hovoru mezera, zahleděla jsem se na mraky a cítila jsem, jak mi vlhnou oči. 50cm... a přesto tak nepřekonatelná vzdálenost. Nakonec mám stále pocit, že mi neřekl to, co chtěl. Něco ho štvalo a s tím se mi svěřil. Třeba si to jen namlouvám, že zůstalo něco nevyřčeno. Ten pocit mám i já sama, i když jsem mu řekla již vše.

Lidé mi dost často předhazují, že nepoznají, co si myslím. Možná je to výhoda, ale já nevím v čem. Pokud ano, asi ji neumím využít ve svůj prospěch. Jsem dost uzavřená a nekomunikuji, slova se mi snáz píšou, než říkají.

Takže se mi celé odpoledne honily hlavou jen myšlenky na něj, ale to by bylo depkoidní čtení. A najednou byl večer a den v háji. 

Jsem dnes hrozně vyčerpaná, potřebovala bych se pořádně vyspat, bez všech těch myšlenek. Myšlenek na něj, bez představ, že by ležel vedle mne, vnímala bych jeho vůni, jako jsem ji vnímala odpoledne. Vždy, když odejde, zavřu oči a zhluboka se nadechnu, abych vnímala jeho bytost celým tělem, vnímám každičkou buňku ve svém těle, vnímám to, jak na něj reaguje, jak po něm touží.

I večer, když jsem sama. Nebo možná právě proto. Přeji si pak, aby tu byl. Hlavou mi víří nespočet myšlenek na něj, a já je zkrotit neumím, je mi z toho pak smutno, jen to prohlubuje mou bolest.

Počítala jsem i ovečky, ale to hluboké soustředění mi znemožnilo usnout. Občas jsem usnula na krátko, ale pak mne probudila noční můra. Ale neusnula jsem kvůli ovečkám, ale z vyčerpání.

I teď mi padá hlava, ale jakmile se uložím, začne pracovat na plné obrátky.

Dobrou noc.