Ach jo:(

  Mne to nebaví, v noci nespím, přes den mi je mizerně a to se mne snaží dokonce někteří přes den rozptýlit, aby mne rozveselili. A já vykouzlím jen úškleb a zase zapadnu do té své letargie. Zanedbávám i psaní tady, není divu, že mám pak na ty chvilky, kdy se mi podaří usnout, noční můry, ale co s tím.

Takže po dvou dnech píšu, abych nepsala, že mi psaní nejde. Já původně myslela, že mne to nějak nakopne, nakonec cítím, že se na to vykašlu, protože jsem ztratila i tento smysl. Přeci jen, když jsem psala do toho mailu, tak jsem měla pocit, že to čte alespoň někdo, a přemýšlela jsem, kdy nastane den, kdy u mne zazvoní Chocholoušek s tím, že si pro mne jede na základě udání. A ono nic. Třeba to přece jen ten člověk nečetl a rovnou mazal, já nemám chuť to s ním rozebírat a ptát se ho na to, ani nemám dost odvahy na to to udělat. Ani nemám sílu na něj myslet, protože mi to vhání slzy do očí a to okamžitě.

Vždycky jsem přemýšlela jak herci a herečky v televizi brečí, jak to vyvolávají, zda přes nějaký sprej, fyzickou bolest, nebo si vzpomenou na něco smutného, jinak by to asi nemohlo vypadat věrohodně, vypadalo by to spíše směšně. A já nemusím myslet na nic smutného, jen pomyslím na NĚJ a slzy se spustí okamžitě samy.

Teď jsem zadržela dokonce dech, abych jim zabránila, aby se mi kutálely po tvářích.

A co je nejsmutnější? Že vše co jsem dělala a nedělala, bylo naprosto zbytečné a ztráta času, že to nikam nevedlo, že výsledek nebyl žádný a nejhorší na tom, že ON to věděl, ale neudělal nic proto, aby mne zastavil.

Teď bych asi musela zadržet vzduch na několik minut, tak jsem to vzdala. Neudělal nic, protože si to užíval. Robinson Crusoe také vedl ty své monology, když ztroskotal, nic jiného mu nezbylo a já vlastně obdivuji, že se nezbláznil. Ty mé mne přivádějí k šílenství. Užíval si, jak mu nadbíhám, jak mu podstrojuji, jak mu lichotím. I když nevím, dle jeho slov ho to "neobtěžovalo", čímž mne velice ranil, ale to jsem mu neřekla. Nevím, zda to nechtěl přiznat. Ale pokud mu to příjemné nebylo, tak to měl říct.

Je mi smutno. Absolutní nesmysl, věřit a živit tu naději, hýčkat si ji. Ano, ta má racionální část to ví naprosto přesně, ale to není ta, která tu teď sedí a slyší padat slzy na koberec. Brečím pro tu bolest, bolest, která se nedá popsat. Není fyzická, ani psychická, jen to hrozné a dusivé prázdno, které vás svírá a nenechá vás nadechnout.

A zatraceně nejhorší je, že s tím nic nemůžete udělat, a že když ho uvidíte, tak ucítíte v hrudním koši kotrmelec a slyšíte bušení až v uších. Protože ta vaše citová stránka se tomu pocitu podá a rozum je absolutně bezmocný. Nebo se vás jen zlehka, mimoděk dotkne a najednou máte problém, protože máte gumové nohy a kolena a nic, zhola nic s tím nemůžete udělat.

Také to tak máte? Bojujete s rozumem a citem? Možná právě proto ten Chocholoušek nezavoní, protože je to normální, dokud mi z toho nepřeskočí.

Ale něco vám řeknu. Už tohle nikdy neudělám, nebudu se vyznávat ze svých citů. Příště a nevím, zda nějaké bude, protože tohle člověk zase tak často za život nepocítí, si to tajemství vezmu do hrobu, alespoň pak nebudu muset bojovat sama se sebou, s výčitkami a s tím vztekem, který kvůli tomu mám. A ušetřím si desítky tisíc slz.

Právě jsem ty své pracně smyla, půjdu si lehnout a budu myslet zase na něj. Ach jo.

Nemohu nadávat na nějakou nespravedlnost. Kdysi jsem si řekla, že je vše tak, jak má být. Takže pokud se mám trápit, tak s tím nic neudělám. A trápím se, východisko nevidím. Čekat až to přebolí? To se to radí, už to trvá dlouho, ale dobře chodící zombie to jistí.

Není divu, že ty mé poslední zprávy byly tak krátké, nepsala jsem o sobě, jen jsem popisovala, co se kolem mne děje a ubíhala od toho, co mne trápí, ale protože toho mám na srdci hodně, tak je těžké se soustředit na věci okolo.

Přeji vám klidnou noc bez nočních můr.