Jak je důležité jíst po ránu rohlíky

 Když jsem začala psát dnes, už jsem měla vybraný název článku. Obvykle je to obráceně. Snídaně, nejdůležitější část dne a také to je neustále zdůrazňováno. Já si dnes ráno dala chleba s domácí pomazánkou a ejhle. V deset hodin začala krize, žaludek hlasitě protestoval a chtěl urychleně nasytit, ale já musela dvě hodiny ještě počkat na oběd. Byl segedínský guláš. Ale zpět k snídani. Obvykle mám rohlíky, takže chleba bude asi nějaká dietetická chyba. Ten nedostatek cukru mne totálně vykolejil. Kolega se mne ptal, co jsem mu přivezla ze služební cesty a já nebyla schopna odpovědět. Inu, docela škoda. Mohla jsem reagovat třeba osvědčeným: "SEBE!" Zcela jistě by zabručel něco nesrozumitelného a odkráčel do svého kamrlíku. A odpoledne bylo také pracovní, ale měla jsem totální útlum, protože jsem se na obědě nacpala k prasknutí, protože mi bylo zle z hladu a ten jsem pociťovala ještě i při jídle. Takže chleba už ne, no možná jo, ale jedině s marmeládou.

Lidi jsou protivní. Vypěstovala jsem si alergii na kolegyni, mám pocit (a nejen já), že se k ní nadřízení chovají jinak a leccos jí projde. Dnes přišla opět pozdě, zřejmě její životní postoj. Ale to je vedlejší, hlavní je, že se o tom ví, ale nic se neděje. A já pak supím, obvykle se seberu a jdu někam jinam, zařizovat něco jiného, abych nemusela dýchat stejný vzduch. Dnes jsem si řekla, že to už přeháním, že se situace nelepší, že se nic nezměnilo, a že bych se mohla uklidnit a ignorovat to. Ostatně mi nic jiného nezbývá. Kdybych se ozvala, otočilo by se to proti mně a já bych byla ta špatná. Zavřít oči a hezky kráčet s davem, jako stádo ovcí: "Béééééé!"

Odpoledne jsem doplňovala dále cukry, na lince stála neuklizená Nutella a křičela na mne: "Vezmi si mě! Vem si mě hned!"  Tak jsem ji dodlabala.  A i teď, po večeři mám neskutečný hlad.

Raději se budu držet klávesnice. Jinak bych si musela pořídit prasátko do lednice s čidlem, které by zachrochtalo, kdykoli bych ji otevřela. Musela bych pak denně měnit baterky, to se mi nechce.

Teď jsem viděla v jednom filmu, že na lednici měli magnetem připevněné fotky obézních lidí jako odstrašující případ, asi to také udělám. Moc už mi nechybí.

Bolí mne záda, a od nich hlava, už asi čtyři dny. Nejkrutější je to po ránu, já to pak vždycky nějak rozchodím a v práci zafunguje stres, to pak nemám čas na to, abych se zabývala tím, zda mne někde něco (bohužel ne někdo, ehm...) nepíchá a nebolí. Hlad jsem ale zaregistrovala. Zase se ozval žaludek. To se mi dnes asi bude zdát o zemi, kde létají pečení holubi do úst. Už jste tam někdy byli? Já se ptám jen proto, že byste mi mohli poradit cestu. Neškodilo by vědět, kde to je. A hlavně, zda by se tam dalo dojet stopem.

Což mi připomíná, že jsem nikdy stopem nejela.

Nemohla jsem dospat. Byla jsem vzhůru už asi od čtyř a večer jsem usínala s myšlenkami na dárek k narozeninám pro jednu osobu. A vymyslela jsem, něco naprosto nepotřebného, ale užitečného a hlavně je to něco, bez čeho se dotyčný pak už nikdy neobejde. Musela jsem se tomu vnitřně smát.

Pro dnešek končím.

Mějte se fajn.

Vaše K.