Zanotovala jsem si několik taktů a pak jsem se tomu zasmála. Nic lepšího než kamrlík na košťata mne nenapadlo. Pak ještě výtah, ale široko daleko žádný není.
Nakonec i v kobce je to romantické, když tam trávíte čas s někým, na kom vám záleží.
Mohla bych se ho zeptat. Vlastně se už nebojím se ho zeptat. Jsem si už jista i odpovědí, a to, že žádná nebude, nebo bude, ale vyhýbavá. Výsledek tedy stejný. Nebo změní téma. Typická vlastnost. Opět se tomu směji, ono je to smutné, ale už jinak nemohu.
Vrátím se k tomu kamrlíku. Těsný prostor, abych mohla být co nejblíže k němu. Tma, která zvedne sebevědomí snad téměř každému. A pak rozepínání knoflíčků...popadnout cípy límečku, přitáhnout si tak jeho obličej a pak...pak ho políbit tak, jak já chci...aby pocítil tu vášeň, která mne spaluje už tolik měsíců, aby pocítil ten žár, který je ve mně všudypřítomný. A přirozeně shazovat věci kolem sebe a demolovat, protože prostor kolem by neexistoval.
Dnes by byl večer stvořen pro dobré víno. Trošku nostalgie a smutku, trocha výčitek, trocha spokojenosti, povzbuzující slova v mysli.
Stále tu jsem anonymně a nehodlám sem psát nějaká osobní data. Tak asi zase dám nahlédnout do té své třinácté komnaty. A určitě to nebude pro mne nic příjemného.
Možná se vám bude zdát, že v příštích dnech budu svůj blog zanedbávat, nebudu totiž u netu a to asi jeden měsíc. Přesunu se na jiný kontinent. A to mne trápí. Ne ta vzdálenost, to ne, ale to, že si uvědomuji, jak je člověk malý, jak je jen loutkou a nemůže nic ovlivnit. Mám strach z toho, že už ho neuvidím. Je to možná nepochopitelné, já to vysvětlit neumím, ale je to hrozný pocit. Kdyby se mi něco stalo, tak by mi to bylo jedno, protože bych nebyla. A já mám strach z toho, že nebudu. A já tu být chci. A to hrozně moc. Tak jak jsem si dříve zoufale přála zmizet z tohoto světa, tak tak zoufale si tu přeji být, abych mohla dýchat stejný vzduch jako on. I když je to to minimum, co mohu. Dnes jsem mu byla několikrát tak blízko, cítila jsem jeho voňavku. Nadechla jsem se a zavřela jsem oči. A přesně to bych chtěla cítit v tom kumbálku...jen to a nic jiného. Víc nepotřebuji. Mít ho jen pro sebe.
Tak jsem se nechala asi unést. Chci aby pršelo...melancholie...
