Služebka. To je hrůza. A navíc výsledek a suvenýr z cesty: Spálený obličej. V noci jsem nemohla spát. Nemohu spát vždy, když se následující den vymyká normálu. Mám strach, že zaspím, taková menší paranoia, a to mám pro větší klid u postele dva budíky a ještě pro jistotu nastavený mobil. Ale stejně nespím a kontroluji čas. Jako dnes.
Jednou (to už je let) jsem měla jet na zkoušku, musela jsem jet vlakem ráno ve 4, abych byla včas na místě. Rodiče tenkrát nebyli doma, tak jsem si půjčila navíc jejich budíky. A i náhradní. Chtěla jsem mít jistotu a chtěla jsem se vyspat. Každých 15 minut jsem kontrolovala čas, to byla jedna z nejhorších nocí. A pak ve 3:15 děsný řev, spustilo 6 budíků najednou.
Asi fakt paranoia.
Dnes jsem se hodně nachodila, třeba se trošku vyspím. A noc bude bez snů. Nemám chuť ani psát. V noci jsem měla dost času na přemýšlení. Řešila jsem další věci, ne ty otázky ze včerejška, ale zabývala jsem se chováním lidí, tím jak se mění. O vlivu moci na charakter člověka a tak vůbec. Vzpomněla jsem si na jeden citát, který se k tomu hodí: Vždycky buď na lidi slušný, když jdeš nahoru, mohl bys je potkat, až půjdeš dolů.
To je jen tak k zamyšlení.
Když jsem se vrátila, už bylo dost pozdě, byla jsem se přesto podívat v práci na rozpis služeb, zda se nekonají zítra nějaké změny v rozpisech a nějaké drobnosti tam byly, to je třeba vědět. Já zkrátka patřím mezi lidi, kteří chtějí mít jistotu, a kteří ji mít musí. Pro větší klid a nejen v duši. Člověk se může psychicky alespoň připravit. Zato obdivuji lidi, kteří jsou mým pravým opakem, kteří vítají vše nové, je to pro ně výzvou a dobrodružstvím. U mne takové situace vyvolají jen paniku a nervozitu. Takže připravena jsem, i když na vše se člověk připravit nemůže...
Můj záchytný bod je sobota. Musím ještě vydržet nějakých 36 hodin.
K.