Katy | Náhody neexistují

 Prší. Mám ráda déšť, je mi dost blízký svou náladou, vyjadřuje to, co cítím.  Nevěřím na náhody, už jsem to psala několikrát. Dnes mi přišel malý balíček, vyhrála jsem někde nějakou kosmetiku, mohla jsem si pod tím představit cokoliv. Musela jsem se pousmát, když jsem balík rozlepila a našla v něm sadu s názvem ANTISTRES. Náhody neexistují, nejsou.

Každopádně teď po koupeli tu sedím s prázdnou hlavou. Včera večer, protože jsem tradičně nemohla usnout, jsem přemýšlela nad tím, proč se člověk nerozpadne. Nevím, zda vůbec dokážu vysvětlit, co tím mám na mysli, a hlavně ani nevím, kde s tím vysvětlením mám začít.

Z biologického hlediska jsme jen chumel buněk. Nic víc, nic míň. Když zabrousím do chemie, a to opravdu jen zlehka, protože to je chůze po tenkém ledě, tak jsme nějakou hmotou, a ta se skládá z atomů. To je asi jasné a také je pak jasná odpověď na mou otázku-kostra, svaly, kůže. Jenže to já nemyslím. Mě zajímá mysl. Co je to mysl? Snění, bdění, pocity, myšlenky, touhy, radosti, štěstí, smutek, láska, nenávist... Co to je? To je ta mysl. Neustále se mění, vyvíjí, hodnotí, do toho všechny ty nálady, ale já nevím, co to je. Koukám, jak mi kmitají prsty po klávesnici, že jsou jen pouhým nástrojem mé MYSLI, ale co je to. Proč to nějak funguje? A proč, když mám pocit, že jsem rozervaná na tisíce kousků, to něco stále funguje. Tělo by v tomto stavu už neexistovalo.

Možná, ale jen možná, když člověk spí, tak je trošku klid, ale ve skutečnosti se třídí a ukládají různé informace. Proto asi existují sny. Už dva dny po sobě se mi něco zdálo. Dnes pro změnu, že sněží.  Netuším, z jaké informace to vzniklo. Jen vím, že byl červen a byla sněhová kalamita. (???)

Tělo funguje, i když v mém případě teď moc ne, ale k tomu se za malý okamžik vrátím. A mysl taky, jen nevím proč, pracuje proto, že funguje tělo?  Proč se nerozpadne, když jsem tak rozervaná. I když, od toho tu také máme lékaře, kteří léčí duši. Dokážou to vůbec? Tělo je mnohdy také neopravitelné. Jednou nějaký chytrolín prohlásil, že duch zvítězí nad hmotou. To bych chtěla vidět.

Vím, dnes moc otázek, ale to je jen zlomek toho, co mi víří hlavou. Slíbila jsem, že se vrátím k jedné věci. Jen další otázky. A proč, když je unavená, oslabená, nebo třeba rozervaný ten duch, trpí tělo? Nikdy jsem se nedozvěděla proč, jen vím, že to tak je, protože já jsem toho důkazem. A není to poprvé. Obvykle se dá občas proti té slabosti bojovat. Nepoddávat se tomu, vzdorovat. A organismus je v klidu a neprotestuje a brání se také. A když se duch vzdá, tak se vzdá i tělo a odmítá bojovat s tím, co mu stojí v cestě a onemocní.

Snažím se moc nemyslet na budoucnost, musela bych se bát každého nadcházejícího dne, protože člověk neví, co ho čeká. Ani obvykle moc neplánuji, protože plány mají tendenci nevycházet. Jenže mne něco tíží a děsí, když pohlédnu tak 25dní dopředu. A každým dnem se to blíží, nedokážu to vyhnat z hlavy. Je to strach. Vím i proč a z čeho, ale tady a teď to nevyřeším.

Vezmu si nějaký doping na noc a zalezu do peřin.